Bernské Alpy na kole

4. - 13. července 2003

Prolog...

Doma na záchodě mám hromadu starých Reflexů, Týdnů, Pelotonů a Cykloturistik. Při posezení si krátím čas četbou nepřečtených článků a ve starém ročníku posledně zmíněného časopisu jsem objevil zajímavý seriál s názvem "Alpské průsmyky aneb jak se jezdí do nebe...". S údivem jsem si četl zážitky těch šílenců, kteří tvrdí, že kopec je základ cyklistiky a že dolů se kilometry nepočítají... Oddával jsem se masochistickým představám několikahodinových cest k nebi, ale hned po dočtení jsem opět vystřízlivěl a uznal, že bych na to asi neměl morál.

Letos v zimě nás oslovila moje maminka s návrhem, zda bychom nechtěli jet na veselou cyklodovolenou do Švýcarska s Klubem cyklistů... Proč ne, řekli jsme si a po čase a zaplacení zálohy obdrželi propozice. Po jejich přečtení jsem znejistěl. Kontakt na pořadatele se odkazoval na nějaké dva pány... Michal Třetina a Josef Honz. Toho druhého přece z vyprávění znám... Není to ten pán co přejel Andy na kole?!? Ptám se sám sebe a běžím na záchod. Hledám nějakou Cykloturistiku... Nacházím jeden díl výše zmíněného seriálu... A nemýlil jsem se... "Text a foto: Pepa Honz, Michal Třetina"...

Přípravy...

Jen perlička ze závěru našich příprav... Ve čtvrtek jsem byl nechat Katce opravit haprující řazení... V pátek (v den odjezdu) nemohl jsem dospat, v pět hodin ráno ještě pro jistotu kontroloval vše z naší výbavy a připravenost našich Rock Mašínů... I urval jsem si šroubeček, který držel pohromadě moje řazení. A doprdele. (Dámy prominou, že zde neuvádím vše, co bylo v tuto těžkou chvíli vyřčeno, ve skutečnosti mé výlevy byly pochopitelně realističtější.) Co teď. V cykloservisech se na mě asi vykašlou, ještě musím sehnat to a to, ve čtyři vyrážíme k autobusu, ještě, že jsem si vzal prozíravě dovolenou... Díky mé diplomacii, slibu zaslání pohledu a ochoťe pana majitele obchodu a cykoservisu u nás na ulici jsem mohl odpoledne vyrazit se zcela novým řazením (dokonce mé odvěké, i když dnes už archaické řady Shimano STX/RC) vstříc nezapomenutelným zážitkům...

Pátek... Jedeme

Obtěžkáni vším možným dopravili jsme se ze Žabin na kolech k Velodromu.
Byli jsme tam první.
Maminka s Mílou až druzí... Ale všichni čtyři jsme tam byli v dostatečném předstihu.
Autobus přijel, naložili jsme se a já zjišťuji, že můj itinerář cesty, který jsem si připravil za pomoci počítače, abych si krátil úmornou cestu autobusem, kteroužto zábavu přímo nenávidím, je mi na prd, protože jedeme z Prahy (kde nasedá další várka cykloturistů) ještě přes České Budějovice, kde nasedá ještě jeden... Po odjezdu autobusu zjišťuji, že jsem ten itinerář stejně nechal doma... To nám to začíná. Ještěže řidiči mají plnou ledničku piva a mezi naší bagáží v nákladovém prostoru se (zatím) nudí čtyři bečky...

Dorazili jsme...

V sobotu po poledni po neuvěřitelně dlouhé cestě nás vítá klidné městečko Uetendorf (čti Ytendorf - na to jsou místní hákliví) a pan Linek (momentálně Švýcar, rozený Čech - garant družby národů) a začíná proces ubytování se ve vojenském objektu původně stavěném jako protiatomový kryt... Super! Stálá teplota, ložnice pro 18 vojáků, kde spíme čtyři. S Katkou zabíráme třetí postelové podlaží, protože maminka nechce šplhat...

Naše ložnice	Vstup do podzemí	Popis česky a švýcarsky...

U Thunského jezera	Pepa při brífinku

Po vyskládání kol, batohů, zásob jídla a beček vyrážíme na pohodlnou projížďku do blízkého Thunu a k místnímu jezeru. Jsme nadšeni, zatím to tady vypadá jako v Beskydech. Tak to snad nebude tak hrozný... Potkáváme první krávy... Od Thunského jezera se nám konečně otvírá pohled na okolní hory, které, jak se později ukázalo, jsou nebezpečně blízko... Večer jsme si užili první "brífink" - Pepa nakreslil na tabuli náčrt trasy a začal strašit nevšedními zážitky.

Neděle... Habkern

Ráno se jdou všichni podívat napřed ven. V podzemním klimatizovaném krytu je těžké se orientovat ohledně denní a noční doby, nemluvě o venkovním počasí. Je krásné ráno. "Zahřívací den" začal cestou přes Thun (tam už to známe), kousek kolem jezera a pak nahoru do Sigriswilu. Krásné počasí, kopec jak prase. Ještě netušíme, že je to opravdu jen zahřívací den... Stále stoupáme, nad jezerem, po cestě řešíme jen složitou dopravní situaci s krávama, ale maminka se nedala... Míjíme zajímavý vojenský objekt zakutaný ve skále, potkáváme armádu rodin s dětma v maskáčích a amerických jeepech... Vrcholový bod je Habkern, startovní místo místního populárního letového koridoru paraglidistů, zkoušíme je fotit, ale jsou mrňaví. Následuje zběsilý sjezd v serpentinách do Interlakenu (ten je na druhém konci Thunského jezera). Nebýt autobusu v protisměru, překonal bych asi svůj osobní rekord v okamžité rychlosti. Ale on byl docela velkej a já jsem srabsky přibrzdil, i tak rychlost kolem 76 km.h^-1 je na kole až až... Kolem jezera se vracíme zpět do našeho krytu.

Mapka cesty pořízená na brífinku	Stoupáme ze Sigriswilu	Maminka na křižovatce, krávy mají přednost

Po cestě je spusta vody pro unavené cyklisty. Tady tekla dokonce ze stromu?!?	Marťani jsou!	A jezdí na kole a jsou přítulní...

Opouštíme výhled na jezero.	Habkern - vrchol cesty. V pozadí barevní letci na padácích.

Po příjezdu jdeme prozkoumat místní koupaliště, kam máme, v rámci družby národů, vstup zdarma. Zkouším svůj letošní model plavek - vzor Rozmarné léto. Švýcaři jsou lehce šokováni... Večer skvělá večeře v režii našeho kuchaře Libora. Hlady rozhodně neumřeme! Večer společenská zábava, brífink, točené pivko a promítání a povídání Pepy o jejich výpravě do Peru.

Švýcaři neznají rozmarné léto...	S maminkou v bazému.	Lomeňák v podání Kač.

Pondělí... Gr. Scheidek

Pepa včera na brífinku nekecal... Budíček 5:30, odjezd autobusem do Aarescluchtu u Meiringenu (cca 500 m.n.m.). Z ospalého rána nás vyvádí stoupání k prvním vodopádům. Je opět krásný den...

Mapa trasy.	Na samotě u lesa.	Pěkný pozdrav z Alp...	Kač, neplač...

Úzkým údolím stoupáme do osady Schwarzwaldalp, kde končí (nijak moc hrozný) provoz automobilů a začíná závěrečný výstup do sedla Gr. Scheidek, kde jezdí jen cyklisté a autobusy pro lenivější turisty, které skvěle houkají a nejsou vidět, dokud se ze serpentýn nevyřítí přímo před námi, nebo nesupí těsně za námi... Hned pod dvou zatáčkách je opravdu epesní kopec. Je dlouhý tak dvěstě metrů, ale prudší asfaltka je jenom u nás v Žabinách (ulice Příkrá, ale to je jen pět baráků vedle sebe...).

Pak už jen nekonečné serpentíny ve stále zakrnělejším porostu. Nad námi se tyčí kolmé štíty ze kterých se co chvíli urve kus odtátého ledovce a s mohutným hřmotem padá dolů. Bohužel lze z této podívané zahlédnout jen málo. Sotva se ozve zvuk, většinou je již po všem... V závěrečné fázi na mě doléhá těžká krize. Nohy tvrdnou, nemůžu už vůbec šlapat. Po dlouhém boji slézám z kola a (napřed s úsměvem) zjišťuji, že nemůžu ani jít!!! Doprdele... Druhej den a jsem vyřízenej v první pořádným kopci. Katka šlape dál, ale je hodná a neposmívá se mi a v každé zatáčce na mě čeká. Po asi půlhodinovém odpočinku při tlačení kola, které slouží jako podpůrný mechanismus k udržení stability, nasedám, chytám druhý dech a dobýváme vrchol dneška - Gr. Scheidek 1962 m.n.m. Všude krávy. A občerstvovací stanice!

Pět minut před drsnou krizí...	A můžu jí říkat Jitko? Ale jo, tý je to jedno, je to kráva...	Jitko, krávo...

Všude krávy.	Vrcholové skupinové foto.	Sjezd nám "kazí" fascinující výhled do údolí.

Po vydýchání se a porozhlédnutí jen konstatuji, že to stálo za to! Pohled na obě strany (zpátky se dívám se smíšeným pocitem cyklistické hrdosti a z přežití nemožného) do údolí je opravdu fascinated! Nějakou dobu čekáme na maminku, která se v závěrečné fázi nechala zlákat vlající švýcarskou vlajkou kus od sedla a zabloudila jinam... Ale našla se. Mazlíme se s krávama a těšíme se na slibovaný sjezd na druhou stranu.

Vydáváme se konečně z kopce dolů. Sjezd nám kazí jen výhledy, které se nabízí... Nelze občas nezastavit a jen tak se dívat kolem sebe... Po cestě máme zcuka v nějaké dědině u malého obchůdku, kde první jezdci vyvalili na zápraží kastlík švýcarských lahváčů. Po občersvení se řítíme dále z kopce. Peloton nabírá rychlost. Musím se pochlubit, že se držím i přes jisté omezení plynoucí z horského kola na silnici mezi prvními - šetřím špalky. Na velké křižovatce s hlavní silnicí čekám na Katku a společně se vydáváme krásným údolím lemovaným opravdu vysokými štíty s padajícími vodopády do Trimmelbachfäle kde nacházíme autobus a avízované vodopády ukryté ve skále. Obětujeme několik eurošů za skalní výtah a scházíme soustavou mokrých chodeb zpět do údolí. Všude usměvaví Japonci s foťákama a atmosféra ja v doupěti Fantomase...

Občerstvovací zastávka.	Kačenka v doupěti Fantomase. (Ty pasy tam nakonec naštěstí nezahodila...)

(Veselá historka.
Několik dnů před odjezdem jsem si pořídil hobby vysílačky s malým dosahem. V údolí Trimmelbachfäle jsem na ně chytil pilota vrtulníku nad námi... Po vizuální kontrole, že není ani zdravotnický, ani policejní jsem se ho pokusil navádět k přistání... česky... dopadlo to dobře, naštěstí mě po pár větách začal ignorovat...)

Po návratu z vodopádů je nám podezřelé, že je nás u autobusu stále nějak málo... Přece všichni nejeli až "domů" na kole? Časem se od dalších cyklistů dozvídáme, že sjezd v pelotonu měl dohru v podobě ošklivě vypadajícího pádu s dobrým (ale asi jo, já myslím, že s dobrým) koncem. Zlomená klíční kost, ošetření doktorem z hor, převoz do nemocnice... Snad bez následků. Jen konec cykloputování pro tuto sezónu...

Naloďujeme se a míříme domů, do UEtendorfu, do atomového krytu, dopr@#$%jámámhlad. Kuchaři nezklamali. Sdělujeme si zážitky, brífink s příslibem nejkrásnějších skal (Pepovi už nikdo nic nevěří, ale mapky a poznámky malujeme...) a odcházíme do svých betonových ložnic.

Úterý... Pod ledovec

Ráno se autobusem přibližujeme do Kanderstegu. Odtud vede zběsilá silnička zakutaná ve skále, která je od půl do celé jednosměrná zhora dolů a od celé do půl jednosměrná opačně. Nedodržet tento režim autem je problém, protože dvě auta vedle sebe se sem opravdu nevejdou...

Mapa trasy.	Pózujeme.	Cesta vzhůru.	Cesta do pravěku...

Jak Pepa včera sliboval, po asi dvou kilometrech a průjezdu tunelem se ocitáme v jiném světě. Překrásná rokle, valící se voda, kamenný most, nádhera. Stoupáme vzhůru roklí po skvělé šotolinové cestě. Konečně došlo na naše horská kola. Silničářům se to moc nezamlouvá, a to ještě nejedou směrem dolů... :o) Po nějaké době se údolí otvírá a opět jsme uchváceni. Vysoké štíty, vodopády... Stoupáme stále vzhůru až k hospůdce na konci světa. Dál už vede jen pěší cesta na ledovec (nevzpomínám si, jak se jmenuje... Už vím... Kanderfirn.). V hospůdce dáváme pivo, kapučíno, kocháme se výhledem na krávy, hrajeme si s akčním horským společenským psem a jeho hračkou. Jdeme se projít kousek směrem k ledovci. Potkáváme ochočenou kozu, seznamujeme se a krmíme ji...

V těchto okamžicích máme chuť utratit za panoramatickej foťák třeba výplatu...	Tímhle údolím jsme přijeli. (Jinak Kač s dřevěným chlapem.)	Kafíčko, pivečko, sluníčko...

Konečně někdo jiný než kráva... (Na obzoru ledovec Kanderfirn.)	Společenská, hladová... (V pozadí strýček Jedlička kontroluje dalekohledem situaci na ledovci.)	Jeden z mnoha úchvatných mostů. (Na zpáteční cestě.)

Jelikož tentokrát není kam pokračovat, vracíme se zběsilým sjezdem zpět stejnou cestou. V půli si dáváme svačinku a potkáváme pozuby ozbrojenou jednotku švýcarské armády, která - kde se vzala, tu se vzala - mizí mezi porostem... Začínám mít pochyby o pověstech, že Švýcarsko vlastně nemá žádnou armádu...

V Kanderteegu si dáváme pauzu u našeho autobusu, kupujeme si v pekárně rohlíky plněné čokoládou a jelikož je do večera času dost, jedeme domů na kole pěknými cestami mezi pastvinami. Na závěr cesty nechceme riskovat zkratku (nemáme mapu) a tak to bereme podle silničních cedulí až do Thunu. A tam už to známe. Večer opět zážitky, sprcha, večeře, brífink na další den - čeká nás odpočinková trasa do Bernu.

Středa... Bern

Ráno si (na zdejší poměry) trošku přispáváme. Máme před sebou cca šedesátikilometrovou pohodovou trasu do Bernu a zpět po rovině. Pepa s Michalem ale stejně po cestě objevili kopec a pod průhlednou záminkou, že se přece nepřipravíme o ten krásný sjezd dolů ho cvičně přejíždíme.

Bern je pěkné městečko, kde je historické centrum nad řekou, ambasády, medvědi v příkopu a krávy na staveništi... Po zaparkování v parku se couráme po městě, jdeme na kafe a objevujeme obchod se suvenýry. Kačenka mi nechce dovolit koupit plyšovou krávu (samozřejmě červenou s bílým křížem na bocích) a tak si kupuju jen tričko. To mi budou všichni závidět...

Relaxace a doplnění všeho potřebného po příletu do Bernu.	Kač by šla spát...	Turisti...

Po cestě domů (kopec jsme tentokrát objeli) potkáváme opět armádu tentokrát v provedení cyklistické jednotky rychlého nasazení... Mají na kole zvonky a při předjíždění se s námi srdečně zdraví.

Večer nás čeká družba s místními obyvateli na koupališti. Nachystali nám pohoštění, hrála kapela, zpívalo se a někteří i tančili. Jedna paní nám zahrála na místní lidovou rouru a pak nám ji i půjčila. Se sebevědomím získaným praxí z tábora na plechové polnici se pokouším zahrát "Moravo, Moravo...". I když jsem to zkazil, zatleskali mi... :o)

Jsme pozváni místním zastupitelstvem na příjemnou večeři a posezení.	Ale kromě oficialit je prostor i k obyčejným debatám cyklistů...

Pak jsem objevil bagr...	A pak nám paní lidová umělkyně půjčila rouru.	Z pohledu Pavla Hrziny...

Brífink dost šokující. Zítra si vyzkoušíme, jak se stoupá do nebe...

Čtvrtek... Královská etapa

Budíček je extrémně brzo v autobuse většina lidí spí, někteří se dopují slivovicí radši hned... V 7:30 vyrážíme z Inertkirchenu (asi 600 m.n.m.) vstříc největšímu zážitku tohoto týdne. Po cestě projíždíme několik tunelů. Nic moc - na kole... Jeden z tunelů je cyklistům zapovězen a tak jej objíždíme krásnou soutěskou. Nad tunelem již vidíme přehradní hráz. Vypadá tak obrovská a tak blízko... Za hodinu jsme tam. Z hráze se nám otvírá pohled na horizont, kam míříme. Hrozná představa... Dáváme si pauzu fotíme, svačíme a mně padá mobilní telefon do přehrady. Naštěstí byla trošku vypuštěná a on nedoskotačil po šutrech až do vody. Lezu do přehrady. Jako zkušený zálesák se plížím podél hráze v očekávání rozkouskovaného nálezu a zatčení z podezření terorismu... Telefon funguje a nikdo mě nezatkl...

Mapa Královské etapy...	Ranní atmosféra v autobuse	A už to jede... :o)

Kačenka na hrázi přehrady, do které spadl telefon.	A pohled z hráze na cestu, po které jsme přijeli.	Na Grimselpassu

Vyrážíme dál. Po nekonečných serpentýnách a celkově asi 35ti kilometrech stoupání dobýváme Grimselpass. Odpočinek u jezera, prohlídka pěkné kapličky... Vzhledem ke stavu našich sil a hodinám se rozhodujeme nepokračovat do dalšího sedla, ale odpočinout si a jet se podívat "jen" k jezeru Oberaarzee a pak zpět dolů. V našem rozhodnutí nás utvrdil výhled na další průsmyk (Furkapass). Ten výhled stál za to.

Pohled z Grimselpassu na Furkapass	A opáčně - Z Furky na Grimsel	Pohled z cesty z Grimselu na Oberaarzee dolů k přehradám

Stoupáme tedy opět časovou jednosměrkou a podle mapy a popisu to vypadá, že k jezeru jen objedeme kopec po vrstevnici. Nebyla to pravda. Stoupáme dalších asi 10 kilometrů pořád nahoru. Výhledy zpět do údolí, kterým jsme přijeli, jsou nádherné. Pod námi přehrady s ledovcovou vodou, nad námi skály. Nad jezerem jsme podle odhadů zhruba ve výšce 2500 m.n.m. Tak tohle si musím užít, protože takové stoupání už asi nikdy neabsolvuju...

Skupinové foto nad Oberaarzee	Kačenka v nejvyšší nadmořské výšce na kole, jakou jsme dosáhli

Od jezera vyrážíme serpentýnami dolů. Vzhledem k nadmořské výšce a odpovídající teplotě jsme oblečeni do větrovek. Fouká protivítr, bundy fungují, jako padák... No prostě - nahoru je to do kopce a dolů to nejede, jak by si člověk myslel... Opravdovým zážitkem jsou však tunely z kopce dolů... Z ničeho nic nastane bezvětří, nic nevidím a jen cítím, jak kolo nabírá rychlost... Při výjezdu z tunelu mám na tachometru 70km/h... Měl bych v dalším jet opatrněji... Pod každým tunelem čekám na Katku, abych se ujistil, že přežila... Za 50 minut jsme v Inertkirchenu. Pokračujeme přes poslední kopec do Aarescluchtu kde na nás čeká autobus...

Jelikož něktří šílenci objeli etapu celou se všemi třemi sedly, dojíždíme domů až pozdě večer. K večeři nás čeká kopec výborných špaget.

Pátek... Thun

Na pátek je naplánovaná poslední odpočinková etapa. S Katkou se rozhodujeme, že kola již bylo pro tento týden dost a jdeme na pěší výlet prohlédnout si Thun, kterým jsme již několikrát projeli. Po procházce se jdeme rozloučit s koupalištěm a večer královská večeře - řízek s bramborovým salátem - a společenská zábava v krytu. Snažíme se dopít bečky a dojíst zásoby, což se nám úspěšně daří...

Cedule "začátek obce" našeho Uetendorfu

Sobota... Neděle... Balení a návrat

Ráno uklízíme kryt a naloďujeme se ke zpáteční cestě. Po návštěvě místního supermarketu a utracení všech zbylých franků se vydáváme na nekonečnou dálnici...

Kolem půlnoci překračujeme hranice naší vlasi v Dolním Dvořišti. Dva kilometry před Pískem ve dvě v noci asistujeme ještě u hrůzně vypadající dopravní nehody. Při prvním pohledu na sešrotovaný automobil otočený na střeše se děsíme, že naši dovolenou zakončíme vytahováním mrtvol z auta, ale naše obavy se naštěstí nevyplnily. V příkopu nacházíme sedícího řidiče, který je zjevně v šoku a dost potlučen, ale do sanitky odchází za podpory lékařů po svých. Po odjezdu od místa nehody mi utkvěla věta souseda přes uličku, který své ženě řekl: "Vidíš, Škoda 120, jaké je to bezpečné auto..."

V poledne dorážíme do Brna, nakládáme věci na bicykly a jedeme domů spát...

Epilog...

Chvilku po dovolené mi napsal spolužák Mira mejl. Jestli bych nezajel na Bílej potok. Odepsal jsem mu něco ve smyslu: "Klidně, rozhodně však nepojedu ráno vlakem do Vlkova to by bylo pod mou úroveň, začnu Lažáneckým kopcem z Bitýšky..." :o)

Další fotky a postřehy najdeš, milý čtenáři, na:

volny.cz/hahy - fotky Hanky a Hynka Vorlových
hrzinap.wz.cz/galerka/ - fotky Pavla Hrziny
mike.mnet.cz - stránky cykloklubu MIKE
www.hantec.cz/bc - stránky brněnského cykloklubu