Jen pro silné povahy...

Projev předsedy ÚV KSČM M. Grebeníčka v PS PČR
u příležitosti 17. listopadu

Dámy a pánové,

moje historická paměť nesahá pouze k roku 1989, chci proto v úvodu svého vystoupení vzdát hold těm, kdo se před 65 lety účastnili demonstrací a kdo se slovem i činem postavili německému fašismu. Povraždění aktivisté studentského hnutí,. studenti a jejich učitelé, kteří prošli peklem koncentračních táborů, všichni, kdo vzdorovali nacismu a kdo se nedožili osvobození, jsou hodni naší vzpomínky a projevu pietní úcty.

Básník nad jiné národní, Josef Hora, napsal kdysi prorocká slova: „Jdeme-li proti proudu času, najdeme tam v poezii Sovu i Březinu, Hálka i Vrchlického, Máchu i Čelakovského. Hlasy země i nebes, sóla i orchestry, zjevy naivní i patetické. Z dálek století mluví k nám barokní chrám malostranský i gotický Týn. Husitský chorál i píseň z kancionálu. Mravní vznos Žižkova odboje, elegie Komenského i barokní misie. Nijak mi to nejde rozdělit, protože plnost češství věru nelze ochudit o jediný tón. Vzpomínám na Jana Nerudu, odbojného i vroucího – češství je dialog jako život.“

Pozoruhodná slova – aktuální právě dnes, kdy řada lidí stále ještě nechápe, že k plnosti národní existence patří co nejširší spektrum názorové, politické a kulturní. Ani dějiny sociálních zápasů a s nimi spjatého komunistického hnutí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nelze vydělit z národní historie. Jistě, historie každého hnutí je citlivou politickou záležitostí, která se často stává oblastí střetávání ideových zájmů různých společenských sil. Dějiny však nelze moralizovat, vynášet nad nimi rozsudky, ale lze je pochopit v zájmu a pro potřebu dneška a zítřka. Proto by měly být posuzovány objektivně a spravedlivě, ne podle not těch, kdo jsou zrovna u moci. Tvrdím, že skutečný zájem pokroku nemůže nikdy spočívat na zásadě, že vůči odpůrci je vše dovoleno. Justiční vražda zůstane hanebnou skvrnou, ať se kryje „zájmy církve“, „zájmy kapitálu“ nebo „zájmy komunismu“.

Jistě, každý člověk má svou vlastní životní zkušenost, svůj neopakovatelný lidský osud, právo vlastního hodnocení reality a vlastní volbu hodnot. Toto právo jsem nikdy nikomu neupíral a nemám to ve zvyku ani dnes. Odmítám však přitakávat módnosti vulgárního antikomunismu, který se dostal dokonce i do školních učebnic.

Jsem opravdu přesvědčen, že špatnou vládu by měla nahradit vláda lepší. To jsem si myslel v listopadu 1989 a myslím si to i dnes. Neobhajoval jsem přežité a neudržitelné, ale nemohu se ztotožnit ani s vývojem, který zmařil šance, jež se před patnácti lety nabízely.

Ano, často se zamýšlím nad tím, co vlastně zůstalo z ideálů, které se vznášely nad listopadem 1989. Nevzpomínám si, že by se tehdy mluvilo o dravém kapitalismu, o nadbíhání sudetským Němcům, o rozdávání národního bohatství zahraničnímu kapitálu, církevním prelátům a šlechtě. Ani jednou nebylo vysloveno přání, že by měl být rozbit společný stát Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků. Kdyby v té době někdo sliboval lidem, kteří vyšli do ulic, že položí český průmysl a zemědělství, prosadí nezaměstnanost a občanům zajistí, aby si připláceli na zdravotnictví a na vzdělání, sotva by sklidil aplaus.

Konec konců, i tak uznávaná osobnost, jakou je papež Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus mluví ve vztahu k zemím bývalého sovětského bloku o „vytváření úzkých vůdčích skupin, které si uzurpují moc na základě svých zvláštních zájmů nebo ideologických záměrů“, které charakterizuje označením „radikální kapitalistická ideologie“.

„Pravda je ovoce“, napsal svého času Voltaire, „které se musí trhat, až když zcela uzraje.“ Restaurátoři kapitalismu rádi mluví o přednostech tržní ekonomiky bez přívlastků, o bezchybnosti euroatlantického modelu demokracie a všechno špatné, od kriminality a korupce až po ekonomickou, politickou i morální krizi svádějí na tak zvané dědictví minulosti. Přitom je jasné, že to, co dnes prožíváme, nejsou důsledky předlistopadového režimu. To už pochopili mnozí, kdo před patnácti lety věřili slibům o ekonomické prosperitě, sociální spravedlnosti a vítězství pravdy a lásky. Pravda a láska skončily kádrováním a kriminalizováním živých i mrtvých. Proud lží a nenávisti nevyschl dodnes. Právě v této souvislosti chci zdůraznit, že lidé před listopadem 1989 nejen „strádali, mlčeli, předstírali souhlas“, jak uvádějí naši političtí odpůrci, ale také docela obyčejně žili, pracovali, radovali se, vychovávali své děti, uskutečňovali své sny a ideály.

Ano, patnáct let od roku zvratu dává dostatečný odstup, aby bylo možné poměřovat tehdejší očekávání, deklarované cíle ekonomické, politické i sociální se skutečnými výsledky. Oficiální výklad těch patnácti let je převážně optimistický. Chybí v něm půlmilionová armáda nezaměstnaných, mlčí se v něm o hrubém domácím produktu, který i po patnácti letech působení tržních vlád dosahuje úrovně roku 1990. Pokud je v oficiálních učebnicích rozpačitá reflexe soudobé reality, hledají režimní apologeti příčiny všude jinde, jen ne v povaze kapitalismu a ve skutečných kořenech přítomnosti.

Historie patnácti let restaurace kapitalismu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je vskutku bohatá, a to především na nejrůznější politické kampaně, politické střety a korupční skandály. Vyjádřit její politickou a ekonomickou podstatu v nejobecnější zjednodušující zkratce by ale bylo možné skutečně pomocí dvou pojmů – privatizace a lustrace. Obojí, jak ohromné majetkové přesuny, tak i nekonečné, dodnes pokračující kádrové čistky, se od počátku stalo metodou i cílem. Byly to účelové lustrace a hrubé nátlakové kampaně, co vždy umožnilo zavírat ústa nepohodlným. A byla to privatizace bez pravidel, často zcela bezostyšné rozkrádání a tunelování hodnot vytvořených předchozími generacemi, co umožnilo „rozdělit“ národní majetek tak, aby se na devadesát procent občanů nedostalo.

V České republice věci opravdu zašly až příliš daleko. I tradice mírové politiky, kterou se vyznačoval někdejší československý stát, leží v troskách. Naše vlast, která se pyšnila a pyšní velkými mírotvorci jako byl Jiří z Poděbrad, J. A. Komenský, která zrodila velké umělce, jež svůj talent zasvětili zápasu za svět bez válek, a dala novodobé civilizaci Jaroslava Haška, Karla Čapka, Vladislava Vančuru, se v několika málo posledních letech doslova mění v pilíř amerického a severoatlantického militarismu.

Přitom je to v rozporu s platným zákonem na ochranu míru, který jasně říká: „Kdo se pokusí rozrušit mírové soužití národů tím, že podněcuje k válce, válku propaguje anebo válečnou propagandu jinak podporuje, dopouští se trestného činu proti míru.“

Ano, patnáct let restaurace kapitalismu přineslo nespočetné změny. Po patnácti letech si každý může sám za sebe s odstupem času položit otázku, co získal a co ztratil.

„Nejen já, ale nikdy nikdo z naší rodiny nebyl v komunistické straně. V listopadu 1989 jsem brečela štěstím. A jak asi tak myslíte“, napsala spisovatelka Zdena Frýbová, „že mi dneska je, když musím přiznat…, že jsem v televizi neslyšela jediného současného komunistického politika hlásat názory, s nimiž bych nesouhlasila? Jak asi tak myslíte, že mi je, když musím přiznat, že komunističtí poslanci – často takřka jediní – hlasují v parlamentu vždy tak, jak bych hlasovala já? Mohu vás ujistit, že… všichni, kdo jsme v minulosti neparazitovali na vedoucí úloze jedné všemohoucí strany, jsme na pojem komunistická strana alergičtí. Jenomže… když se budu topit uprostřed řeky, bude mi úplně jedno, že mezi těmi, kdo mi veslují na pomoc, je taky člen KSČM. Hlavně, že vesluje. A my se dnes, vážené dámy a vážení pánové, topíme.“

Co k tomu dodat? Možná to, co se prý říká i v těch nejhorších okamžicích života: „Buďme rádi, že žijeme v této době. Je to lepší, než dostat zmrzlou opratí přes pusu.“ Tak tedy žijme! Žijme a pracujme tak, aby Česká republika byla skutečně státem prosperujícím, demokratickým, sociálně spravedlivým, důstojně navazujícím na naše národní tradice.

Život mne naučil rozlišovat lidi na slušné a ty ostatní. Myslím, že se nekonečně nedá nadávat na chyby minulosti a že je třeba více hledět na to, aby jich v současnosti a budoucnosti bylo co nejméně.

Autor: Miroslav Grebeníček