Cesta kolem Světa (Z Veselí nad Lužnicí do Brna)

7. - 12. června 2004

Kromě poslední kapitoly zapsala Kač.

Sobota 7.6.2005

Takže konečně odjíždíme na naši cykloexpedici po jižních Čechách. Plánovali jsme to asi jen 3 roky. Minulej rok už nám k odjezdu takřka nic nechybělo, ale vždycky to nevyjde... Počet účastníků - já, Pavel a Efka. Libuju si v dovolených mimo sezónu. Málo lidí ve vlaku, málo lidí na silnici, zkrátka pohoda. Tentokrát to ve vlaku bylo bohužel jinak. Myslela jsem, že jediná anabáze, která nás čeká bude opět nakládání kol, ale tentokrát to proběhlo naprosto hladce. Jako by se ani nejednalo o České dráhy. Vlak byl ale narvanej až po střechu - doba školních výletů. Až do Žďáru n. Sázavou to bylo v pohodě, neboť jsme jeli ve speciálním kupé s agentem prodávajícím cestujícím občerstvení, resp. on se za nás přimluvil, abychom mohli zůstat s ním, s tím, že mu budeme hlídat zbytek jeho proviantu. No a pak to začalo. Nekontrolovatelné množství pubertální mládeže skoro v každé stanici. Jet s nimi znamená dozvědět se naprosto vše a ještě víc o všech teenegerovských hvězdách, pseudohvězdách a jim podobných.

No nevadí, už jsme ve Veselí nad Lužnicí a vystupujeme. Samozřejmě nejprve potřebujeme dokoupit opět nějaké naprosto nezbytné věci, mám pocit, že to bylo opět v rámci cyklistického vybavení, čokoládku a vzhůru. Náš dnešní cíl je celkem prostý, žádné velké úkoly na první den. Pouze dojet do Třeboně, cestou si dát někdě něco dobrého a najít kemp, který bude krásně volný. Počasí je super, přestože svítí sluníčko, tak není takové to hnusné mrtvolné vedro. První pokus o vyjetí, respk. napojení se na správnou cestu nevyšel úplně na jedničku, ale to nevadí. Způsoby a možnosti jsou různé. Takže Vlkov jsme vynechali, ale v Ponědrážce jsme již na předem naplánové trase. Bohužel je po docela silných deštích, takže nemůžeme opustit místní komunikaci a je lesem. Lesní cesta je více než rozbahněná a naše kole s brašnama nejsou žádná peříčka. Samozřejme si to musíme na vlastní ... nohy ... ozkoušet, že tudy cesta nevede. Takže až jsme špinaví, tak se usneseme, že přeci jen nejsme takový drsňáci a že realizovat se budeme jinak.

Kolem poledne dojíždíme do Lomnice nad Lužnicí a snažíme se najít místo, kde bychom se naobědvali. Výběr je trochu monotóní. Ryby, ryby, ryby. Na náměstí nacházíme trochu nóbl restauraci, kola pevně svazujeme k zábradlí. Panicky odděláváme vše, co lze. S mírnou obavou, vcházíme dovnitř. Obsluha je v pohodě, naše méně formální oblečení je nepohoršuje a nacházíme stůl přímo u okna, kde máme výhled na naše kola. Dáváme si nějakou mňamku, cena příznivá. Nakonec mám pocit, že jsme každý zvládl vybrat nějakou nerybu. Jen pro upřesnění. Proti rybám naprosto nic nemáme, pojídáme je doma docela aktivně. Máme však na zřeteli, že tento výběr bude v nejbližších dnech hodně častý, tak tentokrát vynecháváme.

Jihočeská krajina je zkátka úžasná, samý rybník, jen se kocháme. A narozdíl od minulé dovolené ve Švýcarsku jedeme pořád po rovině ... hrůza. Pořád nějaký kopec vyhlížíme, ale dneska nám asi nebude přáno. V pozdní odpoledne vjíždíme do Třeboně. Musíme se trošičku srovnat, tady už opravdu jezdí auta, zvýšila se i frekvence civilistů. Silnice už není pouze naše. Nejdřív na náměstí, udělat pár foteček. Najít bankomat (to byl malý orientační oříšek), zjistit, jak mají otevřeno v pojišťovně - zítra chceme jet i přes Rakousko a Pavel s Efkou se potřebují připojistit. Zlehka nakoukneme do Pivovaru, pro neznalé REGENT. Je z podivem, že místňákům jejich pivo nechutná a jedou spíš na Gambrinus. Nám ale jede, a tak si hned kupujeme na zakončení dnešní etapy. Do kempu už je to coby dup. Jen kolem Světa, hrobky Schwarzenberků a jsme tam. Pan majitel je takový milý chlapík, tak to spolu všechno probereme. Jakože odkud jsme, kam jedeme, jak je v Brně, jak je v Třeboni, že ještě nejsem vdaná, že jeho dcera nebo snacha je stejně stará jako já a už má dítě, a tak. Jet mimo sezónu se vyplatí. Můžeme si vybrat jakékoliv místečko. Nejsou tam skoro žádné stany, jen karavany (ponejvíce Holanďanů. Vlastně musím říct, že těm se u nás hodně líbí. Narážíme na ně všude možně. Jsou přátelští, sdílní na hlavně nehluční).

Stavíme stan. Ja na posledním podvečerním sluníčku usínám, jsem nějaká mrtvolná (nejsem nemocná, jen těhotná, ale to vlastně ještě nevím, tedy asi jako jediná). Pavel jde nějakam na průzkum, Efka jde k ohodnotit hrobku a já "hlídám". První den se nám povedl.

Na startu výpravy ve Veselí nad Lužnicí	Efka a Top na rovince	Kač a Efka zátiší s rybníkem a rozcestníkem	Večerní servis v kempu v Třeboni

Den druhý, 8.6.2004

Dnešní etapa byla podle mně nejhezčí, možná nejdelší, zkátka nej z celého týdne. Vize je jasná. Z Třeboně přes Chlum u Třeboně a přes Rakousy do Nové Bystřice a pak jen kousek do kempu Osika.

Dneska je poněkud tepleji. Vstaváme docela zavčas, ale to balení, to balení. Nakonec vyjíždíme až po desáté. No ale jsme přeci na dovolené, tak se nebudeme stresovat. Cesta byla moc hezká, všem můžu jen doporučit. Jeli jsme přes Zlatou stoku. Náš plán, navštívit i aquadukt se ukázal jako těžko, proveditelný, ale i tak nádhera. Z lesa vyjíždíme tzv. Rajskou cestou a vyjíždíme na Majdaleně. Připadá mi to tam podobné, jako v Novohradských Horách, když se jede po signálce do Českých Velenic. Už nás nebaví jet po hlavní silnici, i když se nejednalo o nějakou strašně frekventovanou magistrálu a jedeme naokolo. Chlum je takové malé ospalé městečko - doufám, že to nikoho neurazí. Samozřejmě si nemůžeme nechat ujít okouknout místní kostel, který je kopií kostela Mariazeli. Velmi záhy jsme pochopili, že tady se najíme. Respk. místí hospody nesplňovali naše nároky co se týká kol. Přeci jen víme jak to u nás chodí a nechat kola neprosto nehlídané může jen nějaký šílenec, nebo anarchista. Než opustíme republiku, tak se ještě projedeme okolo rybníků.

Jedeme přes hraniční přecho Chlum/Schlag, který je pouze pro pěší, nebo cyklisty. Být celníkem¨ na takovém místě, to se musí dávat za odměnu, tedy alespoň v létě určitě. Před takovou malou chajdou seděli dva strejdové a odpočívali. Když nás viděli, tak vypadali trochu překvapení, ale pro zachování vážnosti úřadu si došli do chajdy pro čepice. Jelikož přechod asi opravdu není přísliš frekventovaný, tak se s námi zvesela pustili do konverzace kam že jedeme, kde vyjedeme atp.

Skupinové foto - na cestě kolem Světa :o)	V Rakousku	Nejsevernější bod Rakouska, za potokem Jižní Čechy	Zase doma...

Na to jaké bylo vedro, byl výběr trasy optimální. V lese byl příjemný chládek i když jet s naloženýma kolama pískem je trošku zabíračka. Nejsme ale přeci žádný máčky. Nejdrsnější je ale Pavel, který opouští dvě lehce demoralizované ženy a jede se podívat na nejsevernější bod Rakouska - u Rottalu .Jet po Rakouských silničkách je radost, nikde žádný dírý na slony. A jak si tak zvesela funíme do kopce, tak najednou kolem nás začínají lítal golfové míčky. Po pravé i levé straně silnice je golfové hřiště a místní důchodci si zde zaslouženě užívají své penze. V tu chvíli chci být taky rakouský důchodce. Trošku se namlsáváme sjezdem do vesničky Haugschlag, ale hurá. Za rohem nás čeká nádherné stoupáníčko do kopce. Jak tak pomalu stoupáme, tak vidíme jeden možná i manželský pár, jak si lebedí na verandě a něco¨ grilují, zase si říkáme jak se mají blaze, ale chyba. Byli to Češi a zvesela nás povzbuzovali ke sportovním výkonům.

Než se nadějeme, tak se dostáváme na státní silnici a míříme k hranicím. Rakouští celníci jsou vysmátí, když nás vidí a jen na nás mávají. Aby nám to nebylo líto, tak si alespoň na naší straně užíváme trochu formalit a ke slovu přichází i pasy. No hurá, už jsem si myslela, že je máme s sebou zbytečně. Sice jim říkáme, jestli jim to stojí za to nás nutí vybalovat pasy z dobře ukrytých míst, ale o všem se zjevně diskutovat nedá. I přes naše poznámky nám nakonec popřejí šťastnou cestu a my rychle spěcháme do Nové Bystřice stihnou nějaký otevřený obchod s drogistickým zbožím, abysme si mohli koupit nějaký krém na naše docela slušně spálená záda a pro dny příští. Ještě se rychle občerstvujeme a vyrážíme plni očekávání hledat kemp. Doufáme, že to bude stejná pohoda jako včera. Ale chyba. Kemp ještě není otevřený, a to jsme se tak tešili, jak si koupíme nějakou klobásku, pivko a bude pohoda. Na opačné straně kempu jsou chatky už nevím jaké firmy. Není ještě sezóna, a tak nás pan správce nechává přespat na předem označeném místě. A protože jsme byli asi hodní, tak můžeme i do sprchy. Po tom horkém dni to opravdu oceňujeme. Chatky jsou mezi stromy, a tak je rychle zima. Jdeme brzy spát. My s Efkou do stanu, Pavel si lehá na jehličí a stále opakuje, že to je ten pravý luxus.

Den třetí, 9.6.2004

Dneska se dostáváme do míst, která jsou pro nás notoricky známá. Máme v plánu Landštejn, Maříž, Slavonice a spát budeme na našem táboře v Lipnici.

No, abych řekla pravdu, tak se mi dneska opravdu nechtělo. Na Landštejně jsem už byla několikrát, a tak moc dobře vím, jak je to do kopce. Rozmlsala jsem se těma prvníma dnama a začala být mírně líná. No, ale je to náš první cíl, je dopoledne, ještě není takový vedro, tak jedeme, ať to máme rychle za sebou. Původní záměr byl, že pojedeme přes Klášter a podíváme se na bunkry československého opevnění. Nakonec jsme to však vyhodnotili ráno jinak. Řekli jsme si, že tam to už známe a zkusíme tedy jinou cestu a jeli jsme přes Blato. No a tak jsme poprvé v životě jeli na Landštejn z kopce. Ani jsme tomu nechtěli věřit, když se před námi ukázal. Né teda, že by celá cesta z kempu byla z kopce, ale finální pocit takový byl. Pavel se tvářil, jakože kdybysme se s Efkou pořádně podívaly do mapy, tak nejsme tak překvapený, ale na radosti nám to nijak neubralo. Na prohlídku jsme nešli, už to známe, ale dobrého moku jsme neodmítli. Prodávali tam Kelta - to byl takový černý hubolep. Dobrý, ale příště raději snad něco jiného.

Sjíždíme do Starého Města pod Landštejnem. Zkoušíme rychlostní rekordy ve sjezdu. S brašnama to opravdu valí. Jen Efka trošku poostává, ještě si asi zachovává nějaký pud sebezáchovy. No nakonec, kdo by zavolal nějakou pomoc. Při výjezdu nás dohání skupina cyklistů. Protože je jich moc, tak jim dáváme přednost. Stejně mají nějaké nemístné poznámky k mé a Efčiné rychlosti stoupání. To se jim to kecá, když jedou na lehko. Nakonec stejně některé předjíždíme. S pocitem uspokojení je hrdě míjíme, bez jediné kritické poznámky (jsou větší a silnější). Zhruba v polovině cesty do Slavonic odbočujeme opět na vedlejší silnici, a to proto že si přeci nemůžeme nechat ujít Trojmezí. Nejsme tam sami, a tak nás alespoň někdo může všechny tři ofotit. Sjíždíme takovou super cestou k Maříží.

Kačenka - bodyart	Po cestě na Landštejn	Po cestě z Landštejna	Efka s rozcedulníkem	Historické trojmezí Morava - Čechy - Rakousko kousek od Maříže

Tam už to vypadá zase jinak. Stodola, kde jsme si kreslili hrníčky před 2-3 roky už není, ale vůbec, zato hospoda je rozšířená. Dobře to tam voní, a tak se nikdo z nás nebrání trošku pobýt. Stejně už to nemáme do Slavonic daleko a od tam už je to jen slabá hodinka na tábor. Domácí strava nám chutná, Efka si vychutnává kafčo a je nám příjemně líno. Ještě, že hned nenasedáme na naše "oře", ale jdeme se nejdříve kreativně vyřádit. Já si maluju aromalampu, Efka si našla nějakej puclák s pokličkou a Pavel maluje mamce k narozeninám hrníček. Chybně na něj píše MAMINCE a kreslí krásnou kýčovitou duhu. Srdce každého estéta by "zaplesalo". My ale žádní umělci nejsme, a tak jsme se svými výkony přiměřeně spokojení. Když už jsme kompletně bílí od glazury - nejlepší faktor před sluncem, vyrážíme dál. Ve Slavonicích doplňujeme zásoby. Obvoláme rodinné příbuzné, abysme je ujistili, že ještě žijeme. Rolda nám volá, že se na nás žene ukrutný déšť. Takže je vlastně všechno v pořádku, protože na táboře zásadně prší.

Nicméně si říkáme, že je lepší postavit stan ještě za sucha a tak vyrážíme. Cestou již vidíme "šedý mrak lipnický", to ale ještě nic neznamená. Dojíždíme na tábor, stavíme stan a začínáme kuchtit. Pavel s Efkou si nakoupili něco na opékání špekáčků. Já polífku a Becherovku - bez té mě to na kole nejede a vím, že ostatní mě v tom nenechají samotnou. Trošku jsme se nechali ukolíbat vyjasněním nebe a kdo si jídlem otálel, již druhou šanci nedostal. Úderem cca 5 hodiny začíná pršet a skončí až druhý den kolem 11 hodiny. To je první den co ve stanu spíme všichni tři a ten luxus, o kterém mluvil minulou noc Pavel je ten tam.

Den čtvrtý, 10.6.2004

Ráno jsme se probudili do krásně mokrého, šedého, typicky lipnického dne. My co jezdíme na tábor jsme si již na takové apokalyptické počasí zvykli, takže jsme neupadli do trvalé deprese, že už asi nikdy neuvidíme sluníčko. Nicméně v takovém dešti nešlo zbalit stan a všechny krámy a vydat se na cestu. Takže jsme alespoň vydatně posnídali a začali plánovat nové alternativy. Původní vize byla dojet na Bítov do kempu, kde už to z jiné cykloakce známe.

Dopoledne jsme se měli stavit za Tučňákem ve Lhotě na kafčo a pokec. Zkrátit cestu nebylo moc jak. Přeci jen krajina neoplývá množstvím kempů a tak to vypadalo spíš, že buď zůstaneme ještě jeden den, což se nám moc nechtělo, nebo jakmile přestane pršet tak vyrazíme a kam dojedeme, tak zkrátka na divoko přespíme. Kolem 11 to začínala být nuda. Déšť, déšť, dešť - všechny časopisy přečtené. Potom ale déšť na chvíli ustal a my se rozhodli příležitosti využít. Rychle jsme vytahali věci ze stanu a ostrojili naše "oře". Pravda při bourání stanu už zase pršelo jako z konve. Takže se choulíme před "kostelem". Cesta zpět již není. Do mokrého stanu znovu nevlezem.

Zhruba za půl hodiny se počasí zdá být alespoň trošku příznivé. V mírném dešti vyražíme směrem k Lipnici a přes les a Radlický vrch - Triangl do Radlic. Tam už jsme krásně špinaví, zablácení, ale odhodlaní jet dál. Odoláme i pokušení nahládnout zda nemá Zoufalec otevřeno a zajít na jeho výborné utopence a pivčo. Volfířov si to šlapeme na Dačice. Někteří jsou ve svém cyklistickém zaujetí tak zabraní, že si ničí kolo. Tedy konkrétně Pavel šlape do kopce tak zuřivě, až si zničí šlapátko. Trochu ho to pobaví, ale jen dočasně, zas takový požitek z jízdy to není. Ještě, že jsou před námi Dačice a tam nějaký cykloobchod najdeme. Paní prodavačka je velmi ochotná, dokonce nám půjčuje i potřebné nářadí. Jakmile jse vše připravené na další pokračování, tak se jdeme ještě naobědvat a vyražíme přes Budíškovice do Jemnice.

Tam s Efkou ukojujeme svoje chuťové buňky a nakupujeme ovoce. Počasí se docela vybralo, sluníčko svítí. Všeho dočasu. Jakmile vyjíždíme z Jemnice, už to vypadá zase na docela slušnej déšť. Pavel zavelí ke zrychlení a nasadí ďábelské tempo, takže ho už za chvíli nevidíme. Ještě, že nás alespoň seznámil se svojí vizí kudy.Cestou zjišťujeme, že jeden most před Bítovem, přes který se potřebujeme dostat je zavřený a budeme muset jet na okolo. To už je jen třešnička na dortu, protože už zase lije jako z konve a my se s povděkem schováváme do autobusové budky. Konečně trochu klidu pochutnat si na zakoupeném ovoci. Na rozproudění krve v těle nás před Bítovem čeké takové uchvatné výživné stoupání, je to sice jen asi 5 km, ale doslova si to užíváme. Cestou ze sebe sundávám jednu vrstvu po druhé. Ale stojí to za to. Výhled na hrad Bítov je úžasný.

Znavená cyklistka na Lipnici	Po cestě na Bítov (v pozadí)	Oblíbený pivovar v Dalešicích

Ještě úžasnější je zjištění v kempu, že je poslední chatka volná a my máme tedy kde usušit stan a všechny ostatní věci. Za maximálních bezpečnostích opatření dáváme kola do chatky, chvilku přemýšlíme jestli se pak vejdeme ještě my, ale vše dobře dopodá. Vzduch v chatce se nám po rozložení mokrého stanu a ostatních věcí rychle mění a je to tam jako v nějakém feťáckém doupěti. Usínáme docela rychle. Těžko říct zda únavou, nebo omámením.

Den pátý, 11.6.2004

Ráno zvažujeme, zda v kempu nezůstaneme ještě jeden den a neuděláme "na lehko" výjezd do okolí. V opačném případě nás čeká již známá cesta přes Moravské Budějovice do Jaroměřic nad Rokytnou, Dalešic a kempu v Hartvíkovicích. Jelikož jsme si ale naplánovili, že dojedeme až do Brna a návrat by měl proběhnout do zítřka (jelikož chceme jako uvědomnělí občané ještě rychle zaskočit odvolit). vyražíme. Cesta se mi nezdá už tak zábavná. Asi to bude tím, že už jsem jí jela. Raději prozkoumávám nové cesty, ale tentokrát nemáme moc na výběr.

Cesta do Budějovic probíhá standradně, žádné překvapení. Na silnicích už potkáváme více aut. Jediný zajímavý moment byl, když se Pavel skoro srazil s letícím čápem. Dnešní etapu bych nazvala nutným přesunem. Cesta byla více méně po hlavních komunikacích, bez lesů. Už to nebyla taková ta paráda, kterou jsme se namlsali v prvních dnech. Všichni tři jsme spíš takoví ti kochající se cyklisti než silničáři.

Cestou pomalu ztrácíme Efku. Ta začíná ním nějaké problémy s kolenem, nebo koleny? Už nevím. V každém případě už jsme v Hartvíkovicích. Já si obhlížím hotel Sport, kam jedu v srpnu na jazykový kury od HCF. Pavel už je natěšenej na Dalečšice, konkrétně na Dalešický pivovor, od kterého jsme vzdáleni pouhé 3 km. Musím přiznat, že pivo tam mají opravdu moc dobrý. Na to, že je pátek je i celkem dost volno. Pomalu začínáme zase sklouzávat do takové dovolenkové pohodičky. Víme, že do kempu už je to jen co by kamenem dohodil a tak už není kam spěchat. Z Dalešic vyjíždíme v takovém lážo-plážo tempu. Vítr fouká proti nám, ještě že jedeme do kopce... Kocháme se pohledem na Dalešickou přehradu, v pozdně odpoledním sluníčku vypadá úchvatně.

Přijíždíme do kempu a tam to vypadá dost mrtvě. Všude je posekaná tráva, což je pro nás alergiky přímo slast. Až bych se skoro bičovala. Proto se rozhodneme raději ještě jednou využít možnosti chatky. Zdá se však, že naším požadavkem přímo obtěžujeme personál kempu. Dávají nám hodinu na to, jestli si to třeba nerozmyslíme. Chatku by museli jít uklidit. Jelikož už nikam nespěcháme, tak asertivně odpovídáme, že počkáme. Zatím si dáváme rohlíky s paštikou, zda se, že v občerstvení stejně nic lepšího nemáme. Po 1,5 hodině se jdeme zeptat jak to vypadá.Po půl hodině konečně dostáváme klíčky. Přemýšlím, co dělají v sezóně, když jsou tak neskutečně "ochotní" mimo sezónu, kdy nás bylo v kempu asi dvacet. Když vidím chatu ze vnitř, tak nevím, s čím dělali tak dlouhý štráchy. (Zlatej Bítov).

Den šestý, 12.6.2004 Ráno se rozdělujeme na dvě skupiny, a to Pavel, který vyraží zavčas, aby dojel až do Brna a ještě stihl ty volby. My s Efkou ještě hrošíme. Náš plán je velmi skromný. Chceme dojet jen do Náměště nad Oslavou a od tam vlakem. Mapu si bere Pavel. Nám cestu popíše v hlasové schránce na telefonu. Ještě, že jsme všichni obětí pokroku, jinak bysme ani nikam nedojeli. Cesta byla docela pohodová. Zvlášť lesní etapa i když jsme ji musely zakončit taháním kol, protože po deštích nebyla až tak průjezdná. Než jsme se nadály už jsme před Náměští. Byl to opravdu kousíček. Ale přeci jen. Nemůžeme to udělat jednoduše. Přejet železniční přejezd a spořádaně přijet po silnici na nádraží. Ne, ne. Nás upoutala polnačka, která sice končí kdoví kde, ale za to nám umožňuje přetahat naše težká kola přes všechny koleje k velkému zděšení zaměstnanců ČD. Nicméně štěstí nám přeje a jak zjištuji, vlak nám přijede za 5 minut. Jsme zkrátka holky šikovný. Dokonce při nakládání kol se nás ujmul jeden ČDman a kola nám do vlaku vytáhl.Cestou nás kontroluje Pavel a navzájem si specifikujeme vzájemnou polohu. Za hodinku jsme v Brně, kde se loučíme.Efka se rozhodla jet domů šalinou. Přeci jen se jí nechce po týdnu táhnou ještě po polední do líšeňského kopce. Já se raději rozhoduji, že domů pojedu na kole. Představa, že bych měla kolo táhnout do šaliny a ven mě dost odrazuje. Protože jsme trochu masochista, tak jedu přes střed města. To je radost vidět zase tolik lidí pohromadě. Pavel dojíždí do Brna zhruba ve stejnou dobu, akorát z jiné strany. Od přehrady. Všechno dobře dopadlo. Všichni jsme se vrátili ve zdraví. Počasí bylo docela slušný. Cesty, které jsme si vybrali byly taky dobrý. Co dodat, snad že už se těším na další cykloexpedici, i když si ji z objektivních příčin budu muset na chvíli odpusit.

Den šestý podle Topa Ráno se děvčata rozhodla, že už toho mají plný brejle a budou relaxovat a z Náměště to vezmou domů vlakem. Já se nehodlám vzdát cíle vytýčeného během příprav výpravy - dojet z Veselí do Brna na kole. Abych se vyburcoval, ztěžuju si tento úkol ještě tím , že hodlám odvolit v referendu o vstupu naší vlasti do Únie, což se mi zadaří jen pokud dojedu do volební místnosti v Žabinách do dvou hodin odpoledne, než zavřou... Kolem osmé balím svoje věci, oblékám si v tento slavnostní den slavnostní modré tričko s nápisem "Jsem ozdoba Evropské Unie" a jedu tomuto nápisu dostát. Po cestě do Náměště dávám děvčatům telefonickou radu, jak kde zahnout v Hartvíkovicích, aby se k vlaku dostala, tak jak si představují... V Náměšti dokupuju zásoby v místním hypermárketu a jelikož se mi nechce jet přímo po státní "třiadvacítce", rozhoduju se vzít to sice delší, ale jistě hezčí cestou přes Jinošov do Zastávky. Musím jen vydupat kopec kolem zámku. Během funění do kopce mě předjíždí strejda na Babetě. Jede jen o něco málo rychleji než já, během toho, co mě předjíždí tudíž máme čas prohodit pár slov o výhodách a nevýhodách cyklistiky a motorismu... Z Jinošova stoupám stále do kopce až nad Zbraslav a od tam už si užívám parádního sjezdu až do Zastávky. Odtud je to co by kamenem, dohodil do Rosic. Paní hospodská zrovna otvírá, takže musím zastavit a odpočinout si u pivečka. Čas kráčí mílovými kroky a tak nasedám a spěchám přes Ostrovačice k Veveří. Odtud absolvuji závěrečnou etapu podél přehrady domů, do Žabin, kolem lékárny do školy - volební místnosti. Omlouvám se komisi za svůj zjev cykloturisty, ale po té, co jim prozrazuji, že jedu až z Veselí nad Lužnicí a odhaluji nápis na hrudi uznávají, že jsem opravdu ozdoba Únie... A to je šťastný konec naší výpravy, které se mimochodem zúčastnil ještě jeden člen - vezl se mamince v bříšku! :o)